Obraz české architektury by nebyl úplný, kdybychom nezmínili tvorbu těch českých architektů, kteří odešli do zahraničí a dosáhli tam značných úspěchů.
V Anglii působila po srpnu 1968 Eva Jiřičná, která ve svých interiérech obchodů, klubů i kanceláří zjemnila prvky high-techu do podoby uměleckých objektů. V posledních letech realizovala i celé objekty, jako např. dostavbu domu od Ove Arupa (1995) či autobusový terminál Canada Water v Londýně (1998), na domácí půdě pak, vedle interiérů Tančícího domu, i lávku pro pěší v areálu brněnského Koliště (1998) a Oranžérii v zahradách Pražského hradu (1999), rovněž Hotel Josef v Praze (2002).
Jan Kaplický po vizionářských projektech, které na základě špičkových technologií a výzkumů stavění objevovaly zcela nové tvary a uspořádání budov, dostal k vlastním realizacím později. K nim patří zvláště dva rodinné domy v Londýně, domem zapuštěným do terénu na pobřeží Walesu (1996-98) či kovovou kapslí mediálního centra na londýnském stadionu Lords (1995-99).
Zdeněk Zavřel se v Holandsku věnoval především bytovým, školním a kulturním stavbám v rámci veřejné výstavby. Rovněž Švýcarsko se stalo po roce 1968 novým domovem řady našich architektů. V tvorbě Ivana Kolečka, která obsahuje několik komunálních center a škol, vyniká stavba věznice v Lonay (1985-92) a rekonstrukce významných historických budov. Jiří Oplatek navrhl v Basileji televizní vysílač, ale především mnoho obytných budov. Miloslav Šik své teorie o historických citacích uplatnil v přestavbě a dostavbě církevního centra v La Longeraie (1992-95).
Někteří další čeští architekti nemohli dlouho vystoupit z anonymity týmů význačných světových hvězd. Mirko Baum působil v ateliéru J. P. Kleihuese, Milan Pitlach se podílel na pracích O. M. Ungerse. Rovněž významná je tvorba Johna Eislera v ateliéru Richarda Meiera. Jaroslav Šafer vytvořil před svým návratem z Austrálie několik zajímavých realizací spolu s D. Jacksonem (Univerzitní centrum vizuálních umění, 1984-86).
V tomto výčtu by jistě neměl chybět Martin Holub (rozsáhlá tvorba v USA), Tomáš Bittnar, František Sedláček, Ivan Chlumský (působící v Německu), Martin Roubik (spoluautorství na muzeu v Lillehammeru, 1992) a mnoho dalších, jejichž tvorbu je zatím z české perspektivy obtížné obsáhnout.