Česká architektura měla po válce složitý vývoj. V 50.letech byla nucena opustit linii, kterou rozvíjela moderní avantgarda a podrobit se monumentalizujícímu historismu, označovaném jako socialistický realismus. Tato ideologická architektura byla v 60.letech opuštěna a architekti začali navazovat na západní vzory. Těžiště tvorby se přesunulo do výstavby sídlišť, doprovázené intenzivní industrializací a typizací. Tvořivá architektura se mohla objevit jen ve výjimečných případech u reprezentativních staveb, jakými byly výstavní pavilony či budovy ambasád.
Kořeny současné české architektury, jejího formálního slovníku a názorových postojů sahají do 80. let, kdy se uvědoměle formovala jako alternativní kultura tváří tvář obecné stagnaci. V celkové atmosféře architektonické produkce 80. let lze pozorovat jistý posun k uvolňování, promítající se ve větší míře v atypických řešeních.
Významnou úlohu hrálo Sdružení inženýrů a architektů Liberec, nazývaným zkráceně SIAL, které se v rámci libereckého Stavoprojektu zformovalo koncem 60.let jako neformální společenství kolem charismatické osobnosti Karla Hubáčka (autora tehdy velmi progresivního multifunkčního objektu na hoře Ještěd) a Miroslava Masáka. Po celou dobu normalizace setrvávalo na nekonformním postoji k oficiálnímu stavebnictví. V sedmdesátých letech se zde mladí architekti zabývali intenzivním experimentováním s technologickými konstrukcemi a tvary, rozvíjeli estetiku konstrukčních systémů. Jejich ideální urbanistické projekty odrážely dobové světové trendy. Přes relativní izolovanost ovlivňovalo liberecké centrum silně architekty mladší generace po celé republice. Odtud se později rekrutovali ti, kteří výrazně zasáhli do architektonické tvorby 80. i 90. let (Václav Králíček, Emil Přikryl, Jiří Suchomel, Michal Brix, Martin Rajniš, aj.).
V 80.letech se v pražském okruhu utvořilo poměrně volné seskupení, které pořádalo neformální diskuse ve slovenské Spiši a později u příležitosti výstavy ve Fragnerově galerii v Praze roku 1989 si dalo charakteristický název Středotlací. Z dnešního pohledu šlo o významné hnutí, spojené společným názorem na úpadkovou situaci v architektonické tvorbě a potřebou vrátit jí kulturní obsah. Představovalo spíš jádro širšího proudu a vyjadřovalo pocity celé své generace. Jeho organizátorem a mluvčím byl historik umění Jiří Ševčík, který teoreticky definoval jeho pozici a smysl.
Vzorem mladého hnutí se na počátku 80.let stala stavba ČKD v Praze na Můstku od Aleny a Jana Šrámkových, stavba zároveň moderní i tradiční. V Brně hrála obdobnou roli stavba lázní Riviera od Petra Hrůši (1984-92). Užší okruh kolem Aleny Šrámkové (L. Lábus, J. Pleskot) se hlásil k přísné, čisté a pevné formě. Jiní jako Jelínek či Vlado Milunič se snažili na tématu domovů pro staré lidi dokázat, že i těžkopádné stavební systémy lze deformovat a rozvíjet tak, aby vzniklo příjemné a živé obytné prostředí. I v některých pražských střediscích Projektového ústavu Výstavby hl. m. Prahy vznikala dynamická seskupení mladých architektů, kteří vyvíjeli nátlak na změny přímo v urbanistické výstavbě. Byl to hlavně Ateliér 7, který pod vedením Ivo Obersteina projektoval jihozápadní město v Praze. Vznikla zde série staveb, která ohlásila novou vlnu, jež si i přes silný protitlak zjednávala veřejné uznání, jako např. restaurace Branka ve Stodůlkách (Králíček, Brix), centrum Luka (Brix, Kotík, Králíček), centrum Lužiny (Šrámková, Lábus). architekti libereckého ateliéru SIAL vstoupili úspěšně na mezinárodní scénu soutěží na městskou část Berlína Tegel (2. cena), výstavbou obytného domu v Berlíně (1982-84) a soutěžním návrhem na pařížskou operu de la Bastille (1982, čestné uznání).
Fundamentální proměny české společnosti po roce 1989 se samozřejmě promítly i do oblasti architektonické tvorby. Historizující repertoár postmoderních forem k nám přicházel hotový zvenčí, mnohdy ustálený ve zkomercializovaných tvarech. Vedle množství drobných úloh, rekonstrukcí a adaptací staveb pro nové účely, vznikala už v prvních třech letech řada velkých administrativních budov dobré úrovně, na kterých lze vidět nejen přínos západních postupů a technologií, ale i výrazný vliv domácího kulturního zázemí a prostředí. V první polovině 90. let se rozvíjela poměrně intenzivní výstavní aktivita v Brně, Liberci a zejména v Praze, často spojená s přednáškami významných osobností domácí i světové architektury.
Nedůvěra vůči historismům však byla u českých architektů hluboce zakořeněna. Hranici retrospektivního zájmu u nás vytvořila moderní avantgardní architektura. Minimalismus, který v české architektuře posledních let nabyl na významu, vychází sice z moderního slovníku, ale redukuje jeho plastické kvality a soustřeďuje se na silné podstatné prvky natolik, že už jej nelze bezprostředně spojovat s moderním původem. Na druhé straně i malebnější projevy v architektuře představují zas jen jinou linii operací s moderním tvaroslovím. Zdá se, že se u nás právě moderna stala základnou pluralitního a rozptýleného slovníku současné české architektury.
Na sklonku roku 1989 byla založena Obec architektů, která pořádá akci, jež se stala jistým indikátorem architektonické kultury v českých zemích, soutěž Grand prix. Od roku 1993 v ní mezinárodní porota vybírá k ocenění nejvýraznější práce předchozího roku. Grand prix dává architektům příležitost ke vzájemné konfrontaci tvorby a vytyčuje pomyslnou čáru kulturní úrovně architektonického díla. Obecně lze konstatovat, že ta část naší architektonické tvorby, kterou považujeme za kvalitní, se soustřeďuje na následující hodnoty: na estetické vnímání technologických forem a na dobře provedenou čistou, přesnou řemeslnou práci, na kulturu architektonického díla a na charakter prostředí jako východiska architektonického konceptu. Česká architektura 90. let začala nejen velmi rychle rezonovat s mezinárodními architektonickými trendy, ale mnohdy dokázala nabídnout i originální řešení nebo skloubit poučení ze zahraničního vývoje s citlivým navázáním na místní prostředí či tradici a s respektem ke specifice domácích úkolů.
Architekturu ve stylu high-tech v českých poměrech sledoval především liberecký SIAL; práce skupiny LOTECH ukazovaly, že zajímavých výsledků bylo možné dosáhnout i v technicky omezených podmínkách důvtipnou improvizací. Teprve polistopadová proměna stavební základny však dovolila vydat se směrem, jímž se technicistně založená architektura ubírala v zahraničí.
Snaha o tvarové zjednodušení, střízlivost výrazu a nalezení jasného řádu je výrazným rysem hlavního proudu současné české architektury. Je přirozenou reakcí na libovůli postmoderních hříček i na souběžnou komerční produkci, pro niž se vžilo označení „podnikatelské baroko“. Cílem je zde opět forma působící přímo svými proporcemi, elegancí a tím, jak je vystavěna, bez vnějškové aplikace dekorativních či znakových dodatků. Pro tuto obnovu střízlivosti byl velkým inspirativním zdrojem meziválečný český funkcionalismus.
V současné české architektuře se setkáváme se škálou formálních projevů od puristické a minimalistické linie sledující perfekcionismus architektonické formy (Alena Šrámková, Emil Přikryl, Josef Pleskot, Ladislav Lábus, Václav Králíček, Tomáš Novotný, Ivan Kroupa, Petr Kolář, Aleš Lapka, Jan Šépka, Lev Lauermann či Markéta Cajthamlová a jiní) k neomoderní linii, která je široce zastoupena zvláště brněnskými architekty (Aleš Burian, Gustav Křivinka, Ludvík Grym, Jindřich Škrabal, Martin a Viktor Rudišové, Petr Palčák, Petr Hrůša, Jiří Suchomel, Tomáš Brix). Dále je zde zastoupena výrazná expresionistická linie, vázaná k modernímu slovníku nebo ke kubistickému skulpturalismu (Jan Línek, Michal Brix, Vlado Milunič, Josef Kiszka, Barbara Potyszová, Jiří Střítecký, Petr Franta, Michal Gabriel, Jan Hančl, aj.).
Architekturu high-tech rozvinul nejvíce brněnský tým Karel Tuza, Petr Uhlíř, Jaromír Černý na administrativních a průmyslových stavbách Jihomoravské plynárenské, a.s. v Brně, Radim Kousal na stavbě Knihovny smíření v Liberci a na stavbách mostů Roman Koucký. Vynalézavý high-tech v oblastech prostších staveb rozvinuli Jan Louda, Tomáš Kulík, Jindřich Smetana, Jakub Cígler, Eduard Schleger, Lukáš Liesler, aj. Současnou českou architekturu vyznačuje neomoderní přístup, zřetelný v úsilí o hledání podstatných výrazových znaků, spojených jak s evropskými proudy, tak s moderní tradicí a silným charakterem domácího prostředí.