Neobyčejný věhlas získala londýnská architektka iráckého původu Zaha Hadid (*1950) především svou originální, expresivní malířskou prezentací projektů, které jakoby se vynořovaly z mnoha perspektiv zároveň a přibližovaly z různých směrů navrhovanému objektu, rodícího se z jejich kolizí. Hadid patří k okruhu londýnské architectural Association, kde studovala převážně práce ruských konstruktivistů. V jejím projektu lze vystopovat i prvky rané moderny (rampy, střešní terasy či hmoty na sloupech). Na architektonickou scénu se uvedla projektem kasina v Hongkongu (1983), v němž se objevují nové prvky, které se pak staly součástí slovníku dekonstruktivistické architektury. Budovy jako dlouhá plochá horizontální prismata, skládaná přes sebe, kolidující a vznášející se v prostoru (zvaná „poletující trámy“), elementy antigravitační architektury a skupiny různě nakloněných sloupů nebo pilířů. Její první realizací byla požární stanice závodů Vitra ve Weilu nad Rýnem (1993) ostrých forem, vystřelujících jako šípy z těla stavby. V témž městě přibyl později Pavilón pro zahradní výstavy (1999), tentokráte zaoblenějších, měkčích tvarů. To již autorka začala tvarovat prizmatické pásy staveb jako stuhy, ohýbat je, zvedat a provlékat v rafinovaných kombinacích. Příkladem je pavilón The Mind Zone (1999) v kupoli Milénia v Londýně, nebo projekt Centra současného umění v Římě.
Francouz Bernard Tschumi (*1944) studoval v Curychu, ale později učil také na architectural Association. Realizoval park La Vilette v Paříži (1983) zde užil postupu superpozice, spočívající v tom, že na sebe položil tři relativně nezávislé systémy ploch, linií a bodů, z jejichž překrytí a kolizí odvodil výslednou formu. Body zde tvoří červené pavilóny Folies v pravidelné čtvercové síti, které jsou formálními variacemi na téma ruského konstruktivismu.
Holandský architekt Rem Koolhaas (*1944) je přičítán k dekonstruktivistům, ač je jeho tvorba mnohem umírněnější. Studoval také na londýnské architectural Association, později odešel do USA, kde založil skupinu OMA. Studoval sovětský konstruktivismus 20. let a objevil v něm podnětné formální impulsy, které aplikoval ve svých projektech a které do značné míry zobecněly v celé dekonstruktivistické architektuře. K významným stavbám náleží budova tanečního divadla v Haagu (1987), vyhlížející, jakoby sestavena z disharmonických, tvrdě na sebe narážejících elementů. Disharmonie a skladba nesouvisejících prvků v prostoru se stala výraznou estetickou kategorií a Koolhaas ji rafinovaně uplatnil na budově Kunsthal v Rotterdamu (1992) a později na Grand Palais v Lille ve Francii (1994). K jeho novějším stavbám patří pozoruhodné Educatorium v areálu univerzity v Utrechtu (1998), rozměrná stavba je zabalena do velké betonové desky. Z betonu se zde stává plastický materiál, modelující vnitřní architektonickou krajinu. Získal také velkou publicitu svými sice nerealizovanými, zato často publikovanými projekty.
Kalifornský architekt Frank O. Gehry (*1929) dochází k dekonstruktivismu experimenty s lacinými, snadno zpracovatelnými materiály. Vedle muzea nábytku firmy Vitra ve Weilu nad Rýnem (1989) navrhl budovu Amerického centra v Paříži (1993) a společně s Miluničem administrativní budovu Tančící dům v Praze (1996). Navázal na typ pražského činžáku z konce 19. století s rohovými arkýři zdůrazněnými věžičkou nebo kupolí. Jednou z jeho největších staveb je Guggenheimovo museum v baskickém Bilbao ve Španělsku (1997). Jde o rozsáhlou expresionistickou skulpturu, větvenou do rostlinných forem kolem zvýšeného atria a opláštěnou titanovými panely, což stavbě dodává surrealistický ráz. Konstrukce je ocelová v několika vrstvách a byla navrhována počítačovým programem CATIA. V Berlíně dokončil budovu Drážďanské banky (2000) s plasticky modelovanými sály uvnitř haly.