Nejznámější z tvůrců v tomto stylu je Brit sir Norman Foster (*1935). Jako nový symbol Berlína vytvořil mohutnou skleněnou kupoli nad rekonstruovanou budovou starého Reichstagu. Uvnitř kupole, patřící k vrcholným dílům high-techu je spirálová rampa s vyhlídkovou plošinou pro veřejnost a zrcadlový kužel nad sněmovním sálem. Kancelář Foster Associates postavila námořní přístav pro lodní společnost Freda Olsena v londýnských docích (1970-71) a správní budovu firmy Willis Faber & Dumas v Ipswichu (1974-75), jejíž fasáda sestává z desek skla bez rámů. Při halové stavbě Sainsbury Centra pro výtvarné umění v Norwichi (1978) byla uložena nosná konstrukce společně se zavětrovacím systémem na dvojitě skořepinovém vnějším plášti. Pro anglickou výrobní centrálu firmy Renault ve Swindownu byla vyvinuta roku 1981 konstrukce z dutých sloupů s vyztuženými zalomenými kovovými nosníky, zdůrazněná světle žlutým zářícím nátěrem. Mistrovským dílem v preciznosti a technice se stala výšková stavba Hongkong&Shanghai Bank v Hongkongu realizovaná během pouhých pěti let (1981-86), kde je složitý nosný konstrukční systém včetně obslužných částí exponován na vnějšku budovy jako dominantní architektonický element. Citlivý přístup k historickému prostředí prokázal Foster stavbou kulturního centra Carré d´Art v Nîmes v jižní Francii (1993), v níž jazyk high-techu dostal klasickou čistotu a jemnost. Londýnské letiště Stansted (1991) a letiště Chek Lap Kok v Hongkongu (1998), dnes největší letiště světa založené na umělém ostrově, vycházejí ze samonosných konstrukčních prvků, formujících jednotky prostorových polí, skládaných do nejrůznějších půdorysných sestav a umožňujících poté následný růst v jednom či dvou směrech. Posledním, pravděpodobně nejvýznamnějším, projektem Foster Associates je Millenium Tower určená pro japonskou Osaku. Tato kuželová jehla se tyčí do výšky 850 m a stala se suverénně nejvyšší stavbou světa.
Jiný Brit, sir Richard Rogers (*1933), pracující v Londýně s Italem Renzem Pianem, dal této architektuře výrazný impuls jejich společným projektem Centre Pompidou v Paříži (1971-77). Měli za úkol vytvořit aktivní kulturní středisko pro výstavy a jiné kulturní aktivity a proto se rozhodli vysunout konstrukci a techniku na vnější obvod tohoto objektu, aby uvnitř vznikly všestranně využitelné plochy. Díky tomuto rozhodnutí vypadá budova spíše jako stroj, tento charakter má zejména uliční strana, plná barevně lakovaných potrubí za průhlednou otevřenou konstrukcí. Piano a Rogers zde uskutečnili ideály anglické skupiny archigram propagující mašinistické urbanistické koncepty.
Rogersovou nejznámější stavbou je věžová budova Lloydovy banky v Londýně (1980) z nerezové oceli a skla. I zde se opakuje schéma, známé z Paříže - konstrukční a obslužné složky stavby jsou exponovány na vnějším obvodu, aby se uvolnil souvislý vnitřní prostor. Rogersova budova soudního dvora v Boredaux (1999) představuje další řešení - pod zvlněnou baldachýnovou střechou se nachází skupina staveb, prosklená geometrická hlavní stavba a skupina devíti vejčitých staveb, obložených dřevem s místnostmi soudů. Objevuje se tu kombinace high-techu s organickými tvary a materiály. Kruhová hala Milénia (1999) v londýnském Greenwichi je zavěšena na dvanácti mohutných vykloněných stožárech. Jeho architektura nabízí naprosto flexibilní půdorysy a to, co obvykle bývá skrýváno uvnitř, komunikační systémy, instalace a mediální technika, prezentuje navenek. Tím vzniká dynamický, až expresivní charakter těchto velkolepých kinetických stavebních děl. V řadě svých prací s precizním detailem kovových a skleněných konstrukcí reflektuje Rogers i odkaz české avantgardy dvacátých a třicátých let, jejímž je obdivovatelem. K jeho blízkým spolupracovníkům patřili i čeští architekti Jan Kaplický a Eva Jiřičná.
Z Pianových staveb je zajímavé vědecko-technické centrum v Amsterodamu (1997), připomínající příď obrovského nakloněného korábu, obloženou zeleným měděným plechem. Vedle toho navrhl plán Postupimského náměstí v Berlíně a postavil tam dvě věžové budovy. Pozoruhodné je kulturní centrum Jean-Marie Tjibaou v hlavním městě Noumei v Nové Kaledonii (1997), ohraničené hradbou vysokých, šikmo seříznutých dřevěných skořepin vejčité formy.
Inovace, jež přinášely pokročilé technologie, ovládá virtuózně francouzský architekt Jean Nouvel (*1945), který z nich dokázal vytvořit výrazný osobitý styl, plný nápadů, uplatňovaných na každé stavbě originálním způsobem. Od jiných architektů high-tech se liší úspornou snahou dát svému dílu hlubší myšlenkový základ. Z významných staveb uveďme Institut arabského světa v Paříži (1987), kde použil fasádu z irisových clon, které se automaticky otvírají a zavírají podle intenzity slunečních paprsků. Přesto, že to jsou vysoce technizované prvky, jsou seskupeny do ornamentů a dodávají tak budově i interiérům orientální charakter. Dále přestavbu opery v Lyonu (1993), kongresové centrum Vinci v Tours (1993), rozsáhlé obchodně-administrativní centrum Euralille v Lille (1994), kulturní a kongresové centrum v Lucernu (1997) a centrum Anděl v Praze (2001). architekturu, kterou jsme byli zvyklí vnímat jako hmotnou tektonickou realitu, převádí Nouvel inspirovaný postupy filmové tvorby do sféry virtuálních scénografií.
Příslušníkům hnutí high-tech bývá vytýkána nízká konceptuální a filozofická báze jejich tvorby. Kromě několika tvrdých technologických dogmat (sériovost výroby, suchá montáž, nic než kov, sklo a plasty, přemístitelnost, stavba se buduje sama atp.) si většina architektů high-tech evidentně vystačí s prostou vírou v dobrotu technického a civilizačního pokroku.