O rozšíření historizujícího směru postmoderny se zasloužil Charles Moore, který rozvinul do krajnosti kulisovitý teatrální styl, jenž se rozšířil zejména ve Spojených státech. V New Orleans navrhl středisko pro italské emigranty. Na tamním Italském náměstí (Piazza d´Italia, 1978-1979) je patrná celá řada historických citací, které nejsou doslovné a téměř vždy obsahují anekdotické prvky a představují zčásti humornou a symbolickou, zčásti technologickou hru s antickým tvaroslovím.
Nejtypičtějším představitelem historizujícího proudu postmoderny je Michael Graves, také jeden z průkopníků postmoderny. Vyšel z inspirace Rossim, kterou rozvinul v amerických podmínkách. Jeho vliv působil zpětně i v Evropě. Používá motivu sloupu s hlavicí i vítězného oblouku, ale přetváří je a kombinuje, takže vzniká zcela originální architektura. Jeho nejznámější velkou prací v tomto osobitém stylu je budova veřejných služeb Portland Building v Oregonu (1982), kde se objevují malebně stylizované obrazce kanelovaných sloupů, hlavic, konzol, edikul a girland v rozměrech, kde již nejde o výraz tektonických funkcí, nýbrž o pouhou dekoraci. Volná hra s klasickým slovníkem, pasbodyvá barevnost s malířskými modulovanými povrchy, stylizované zdrobněliny domu, vítězného oblouku, pyramidy, kombinované s inženýrskými konstruktivistickými elementy i soudobými technologiemi - všechny tyto znaky se později objevují na výškové budově Humana Building v Louisville (1985), na stavbách vil a škol a hlavně ve velice úspěšných interiérech luxusních obchodů. Graves, podobně jako Rossi, rozvíjel svá témata malířsky a patřil k architektům, kteří se nejvíce podíleli na formálním slovníku postmoderní architektury. V 90. letech vynikl projekty tématických parků Disneylandu.
Dalším představitelem postmoderní architektury je Rakušan Hans Hollein (*1934). Jedna z jeho prvních větších staveb je muzeum v Monchengladbachu (1982), kde použil různorodé, od sebe vizuálně oddělené, objekty. Postmoderní nesourodost je ale příznačná i pro jeho starší práce, například v rakouské cestovní kanceláři na Opernring ve Vídni (1978), která byla později zbořena. Nestejnorodým motivům zůstal Hans Hollein věrný dodnes, což dosvědčuje stavba obchodního domu Haas ve Vídni (1990), na němž virtuózně rozvinul eklektickou formální hru v několika stylových rejstřících, zahrnujících modernu, high-tech, dekonstrukci i ohlasy vídeňské secese. V budově Musea moderního umění ve Frankfurtu nad Mohanem (1991) různorodé prvky aplikoval na jednom objektu.
Anglický architekt James Stirling (1926-1992) byl světu znám již v 60. letech moderními stavbami. V roce 1977 však vyhrál soutěž na návrh Státní galerie ve Stuttgartu, kterou koncipoval (společně s architektem Wilfordem) zcela v duchu postmoderny; později proslul soubornými skladbami, kombinující historické formy s formami high-techu. Budova Státní galerie ve Stuttgartu (1977-84) se tak stala jeho nejznámější stavbou, k níž později připojil v podobném duchu budovy hudební a divadelní akademie. Stavba se rozvíjí jako architektonická krajina s cestou; ústředním tématem je otevřený kruhový dvůr se spirálovou rampou na vnitřním obvodu, která je zároveň součástí galerie i veřejnou pěší cestou. Pruhované stěny muzea, živá barevnost, klasicizující a egyptské prvky vedle moderních, vstup ve stylu high-tech tvoří různorodý harmonický celek. V Berlíně postavili Stirling s Wilfordem v podobném stylu vědeckovýzkumné středisko (1979-88), pojaté jako „město ve městě“ a v Londýně Clore Gallery, přístavbu k Tate Gallery (1986). Zde zvolili kontextuální postup - budova mění svá průčelí s ohledem na okolní stavby. Vynikajícím pozdním dílem je tovární komplex v Mölsungen v Německu (1992), kde architekt již upustil od historizujících citací a soubor budov rozvinul ve volných plastických a barvitých konfiguracích. Tvary a povrchy každé z budov souboru jsou pojednány jinak, od klasicizujících přes dřevěné až po metalické struktury.