Nejvýznamnější iniciátorskou osobností byl nesporně Ital Aldo Rossi jako architekt i jako teoretik. V roce 1980 se v Benátském Arsenalu konalo Bienále architektury, které mělo být manifestem postmoderny. Výstava byla koncipována jako ulice, pro niž jednotlivé budovy-kulisy navrhli architekti z řady zemí. Vstupní bránu do Arsenalu navrhl Rossi, který byl také autorem tamního plovoucího Divadla světa - jednoduché dřevěné stavby ve tvaru věže, jenž se stala symbolem bienále. V roce 1971 realizoval rozšíření hřbitova na předměstí Modeny. Jednalo se zde o symetrickou kompozici přísně geometrických tvarů. Později vystavěl správní budovu v Terstu (1974), administrativní čtvrť a radnici v Perugii (1986). Rovněž pronikl na světovou scénu, navrhoval obytné bloky v Berlíně, Paříži, Haagu, hotel v japonské Fukuoce, muzeum Bonefanten v Maastrichtu, administrativní komplex Celebration Place na Floridě (1994) a další. Jeho velké pozdní stavby však pozbývají poetickou sílu raných děl. Největší vliv na tvorbu ostatních architektů však měly Rossiho často publikované skici a studie. Jeho kresby připomínají metafyzické obrazy De Chiricovy.
Švýcarský architekt Mario Botta (*1943) je racionalistou jen zčásti. Jeho stavby mají sice strohé geometrické tvary, ale většinou jim chybí nekonečné opakování čtvercových oken a rastrů. V raných pracích se nechal inspirovat Rossim, počátkem 80. let však vyvinul osobitý typ domu, který se stal vzorem evropské postmoderny. Symetrický půdorys se zasklenou stříškou v ose a s geometricky uspořádaným oknem uprostřed plné fasády. První objekt tohoto typu je dům v obci Pregassona u Lugana (1979). Po tomto prototypu následuje celá řada různých variací, jednou z nich je i dům na kruhovém půdorysu v obci Stabio (1980). Později zavedl nový prvek - otvírací posuvnou skleněnou stěnu. Pronikl do řady zemí, ve Francii se prezentoval kostelem ve městě Evry (1995), v USA muzeem v San Franciscu (1994). Dále stavěl v SRN, Japonsku i Izraeli. Jeho velké administrativní a veřejné budovy postrádají lapidární sílu rodinných vil. Působivá je žulová válcovitá kaple ve městě Tamaro ve Švýcarsku (1996). Typickým znakem Bottovy architektury jsou válcovitá tělesa, cihlové obložení s dekorativními vzorci a horizontální barevné pásování stěn. Jeho návrhy se vymykají všednímu životu, vynikají nápaditostí, provokují. Často připomínají tradiční věžovité stavby, někdy zemědělská sila nebo stodoly. Botta vždy plně využívá geometrie a do typických cylindrických staveb nechává působivě pronikat světlo shora. Zabývá se zejména světlem a vnitřním prostorem. Podílí se rovněž na návrzích nábytku do svých staveb.