Jako obecný pojem se užívá výraz postmoderna přibližně od roku 1947. Po roce 1979 jde o jedno z hlavních pojmenování euroamerické kultury. Základní definice je závazná i pro jiné obory: postmoderní je tam, kde je praktikován zásadní pluralismus řeči, modelů, způsobů jednání, a to nejen v různých dílech vedle sebe, nýbrž i v jednom a témže díle. V tomto duchu se pojem postmoderní objevuje v architektuře až v roce 1975, byť do širšího povědomí vstupuje postmodernismus především díky ní. Prvními, kdo použil pojem postmoderní architektury v pozitivním slova smyslu, byli architekt Robert Stern a žurnalista Charles Jencks.
V roce 1966 vyšla kniha Roberta Venturiho Složitost a rozpornost v architektuře, která vyvolala obrat v dosavadním nazírání na architekturu. Venturi v ní odmítal zjednodušující a omezující postupy moderní architektury i jednoznačnost jejích schémat. Obracel pozornost k příkladům historické architektury. Tím formuloval základní východiska postmoderní architektury, včetně její otevřenosti vůči historii. Charles Jencks navázal na Venturiho názory a pro tendence vyznačující se určitými společnými rysy formuloval označení postmoderní architektura. Definoval její znaky, založené na významových aspektech architektonické formy, které se stávají jejím těžištěm a pokusil se vymezit jednotlivé různorodé proudy. Především je přísně odlišil od pozdně moderní architektury. Vypracoval rozsáhlou škálu rozlišovacích prvků, podle nichž lze díla postmoderní architektury určit. Nejdůležitější z nich je dvojí kódování: formy postmoderní architektury jsou nositeli významů, metaforami a symboly, které se dají číst v několika rovinách laických i intelektuálních. Spojujícím charakteristickým znakem nového myšlení byla zpočátku reakce na moderní umění, které se jevilo jako příliš abstraktní, redukující, elitní. Zatímco si moderní umění zakládalo na estetickém výrazu abstraktních forem, postmodernismus volal po tradičním symbolickém způsobu vyjadřování. Důsledkem toho bylo oživení vztahu k dějinám, k místu, obnova dekorativních kvalit, ornamentu, návrat tradiční typologie, archetypických obrazů, atd.
Postmodernismus má všechny atributy životního stylu, kulturní epochy, uměleckého slohu. Sám se nechce etablovat jako sloh, nechce mít žádné pevnější hranice. Dekóduje a zpochybňuje všechny ideje a tvary, které uvnitř něj vznikají. Přesto, že se postmodernismus vědomě vrací k tradicím a cituje tradice, nelze na něj brát tradiční kritéria. Vyvinul se jako opozice proti mezinárodnímu slohu, jehož snahy selhaly jak po stránce funkční, tak i estetické. Kritika mezinárodního slohu se vyostřovala v době, kdy postupně odcházely největší osobnosti architektury počátku 20. století (Wright, Le Corbusier, Mies van der Rohe či Gropius). Postmodernistická tvorba má eklektický ráz, využívá historického bohatství jako zdroje myšlenek, postupů, látek a forem s kterými často pracuje pomocí ironie, ve snaze o mnohovýznamovost děl kombinuje různé slohové prvky a žánry. Od konce 60. let se uplatňuje především v architektuře, ale i v sochařství, malířství, divadle, próze a jinde. Značný význam má postmodernismus pro citlivější začlenění moderních architektur do historické zástavby.
Druhá fáze postmodernismu se jeví jako negace předchozího období. Mýtus minulosti a klasicizující tendence přinesly sice nové obrazy, ale s nimi i kult statického objektu. Nové umění proti klasicizujícím výletům do historie přináší jiný romantický impuls. Rozvíjí novou otevřenost a proti vrstvení významů se chce znovu uchýlit k emocionálním kvalitám nejjednodušších forem. Symboliku nahradila dynamika, kolize forem, agresivní průniky, které vytvářejí vzrušující prostorovou koláž.
V postmoderním umění je paradoxně potlačena individualita. Umělec se zcela vydává a rozplývá v odkazech, ve hře s vypůjčenými styly. Projevuje se vzestup okrajových a menšinových oblastí - popu, folku, periférie, kýče. Postmoderní vztah k tradici je něčím naprosto novým - mísí se v něm kontinuita a diskontinuita, přítomnost a minulost, bez vylučování a tabu. Umělec buduje jinou realitu, pracuje na jejích fiktivních modelech, které slouží jeho vlastnímu poznávání. Průvodním jevem je oživování zapomenutých, ale stále přítomných souvislostí a praktik. Od umělce se nežádá opravdovost a přesvědčivost, ale schopnost šokovat, ohromit. Vzhledem k tomu, že věci šokují obvykle jen napoprvé, se efekt postmoderny snadno „opotřebovává“ a nutí architekty a umělce ke stále novým a novým manýristickým obměnám (komerční tendence a souvislost s reklamou je zde zcela zřejmá). Postmodernismus je tedy irealistický, magický, obrácený tomu, co není zobrazitelné a zachytitelné. Dalším znakem může být roztříštěnost, nesumarizovatelnost. Postmoderna se staví proti uniformitě, nechce předepisovat, ale komunikovat.
Z dnešního hlediska lze říci, že postmoderna jako celek, ač oprávněně poukázala na totalizující tendence moderny, se sama stala součástí totalizujícího konzumu západní společnosti a v průběhu 90. let 20. století pozvolna ztrácela svůj inspirativní náboj.