Je těžké charakterizovat ho jako postmodernu, jedná se hlavně o reakci proti dvěma extrémním proudům - proti historizujícímu postmodernismu na straně jedné a proti pokračování racionální moderny. Přitom docházejí představitelé dekonstruktivismu k podobným výsledkům z různých stran: na londýnské škole Academy Assotiation se koncem 70. let oživil zájem o sovětský konstruktivismus a suprematismus z doby okolo 1. světové války. Zde se formovala jedna větev dekonstruktivistické architektury, v jejímž čele stál Holanďan Rem Koolhaas. Dalším centrem tohoto poněkud různorodého hnutí byla Kalifornie, kde architekt Frank O. Gehry uskutečňoval své první experimenty s lacinými materiály (latě, drátěné pletivo, vlnitý plech, apod.). Společným jmenovatelem této tendence se stala výstava uspořádaná v Muzeu moderního umění v New Yorku v roce 1988. Výstava soustředila práce sedmi architektů. Jejich přístupy jsou zcela odlišné, všichni však používají nejpokročilejší technologie.
Všem jsou společné tyto formální rysy:
Dekonstrukce se odpoutává od tradičního hodnotového měřítka protikladných pojmů jako jsou struktura-dekorace, abstrakce-figurace, figura-pozadí aj. a naopak prozkoumává pole mezi a uvnitř těchto kategorií. Samotný termín se vzpírá přesné definici, neboť pro něj neexistují žádné parametry. Rozložení tvarů do fragmentů, které jsou pak jakoby dodatečně a nahodile znovu skládány v nový celek, překryv odlišných úhlově posunutých půdorysných plánů, vyvažování různě nakloněných ploch, nepravoúhlé geometrické tvary a celkový vzhled, který jako by byl jen okamžitým zachycením procesu vzniku, než ustálením v definitivním tvaru - to vše jsou motivy vycházející především z výtvarného chápání architektury. Stavební deformace (naklánění, úhlové natáčení částí, rozbíhání linií, rotace, prostupy, měřítkové skoky, atd.) nerozrušují vizuální ani konstrukční soudržnost stavby, ale zesilují její expresivní charakter.
Kromě zmíněných architektů tvoří ve stylu dekonstruktivismu rovněž architektka iráckého původu Zaha Hadid či Bernard Tschumi. architekt Petr Eisenman působící dříve ve skupině Five architects začal experimentovat s pootočenými rastry a s rozkladem objektu na jeho elementární části.