Kořeny vysoce technizované architektury sahají až do doby průmyslové revoluce v 19. století, kdy technický vývoj vedla Anglie. Tehdy vedla technický vývoj Anglie. Pokračující směr high-tech architektury, používající extrémně lehkých membránových konstrukcí, začíná až ve 20. století. Jeho průkopníkem je německý architekt Otto Frei, který jako první oddělil nosnou síť z ocelových lan od vlastní membrány a zavěsil ji pomocí silnějších lan na stožáry. High-tech považujeme za odvětví architektonické tvorby, která hledá inspiraci v letectví a kosmonautice, v ultralehkých a pevných vazbách jejich konstrukčních systémů. Popírá tradiční tektoniku s její horizontálně-vertikální soustavou, rozrušuje její pravoúhlý řád a s ním i její optickou rovnováhu, která až dosud byla základním atributem architektury.
Současní high-tech architekti experimentují převážně s těmito prvky:
Často zde panuje technický exhibicionismus, který používá sice dražší metody než běžné konstrukce, má ale jistou reklamní účinnost. High-tech má ale do jisté míry omezené pole působnosti - pro svou nákladnost se používá u monumentálních projektů - výstavní haly, sportovní areály, administrativní komplexy, apod. Přesto z high-tech architektury vycházejí silné impulsy, které ovlivňují i ostatní architektonickou tvorbu.
Obdiv k industriální architektuře či k architektuře průmyslových staveb stál již u zrodu moderního hnutí, které odtud čerpalo argumenty pro účelnost, nezastíranou racionalitu řešení a ve sféře techniky nalézalo znamení nezadržitelného pokroku, s nímž i architektura musí držet krok. Objevují se obkladové panely z nerezové oceli, aluminia, titanu, zinku, mědi a olova se speciálně upravenými drsnými nebo třpytivými povrchy rozmanitých barev a odstínů, plné nebo perforované, s různými stupni transparence. Rovněž sklo mění svou kvalitu a vlastnosti. Lepené skelné desky mají pevnost kovu, uplatňují se i jako schodišťové stupně a průsvitné podlahy. Povrchy stěn ze zrcadlového skla mohou skládat souvislý obal budovy bez zřetelných stop spojů a formovat budovu jako plastický předmět, tvarovaný z jedné látky. Skleněné stěny mohou být pojednány sítotiskem jako obrazy. Do hry se též zapojuje světelná technika, rozptýlená do množství světelných bodů různých barevných tónů.
ňadu dílčích motivů spojovaných s high-techem - perforované nosníky a kovové lávky, zavěšené skleněné baldachýny a markýzy, tenká kovová táhla namísto masivních podpor – najdeme často jako ozvláštňující či kontrastní prvky i u jinak netechnicistně koncipovaných staveb. Chladný kov a strohý technický charakter se znovu uplatňuje i v interiérech. Koncem 90. let se mění obsah i cíle high-tech architektury. V popředí je úspora energie, která vede k tzv. inteligentním fasádám, využívajícím sluneční energii a přirozené větrání.
Díky dlouhé průmyslové tradici najdeme největší koncentraci high-tech architektury v Anglii. Nejznámější z tamních tvůrců je sir Norman Foster. Za předního představitele high-tech architektury je pokládán rovněž britský architekt sir Richard Rogers, ve Francii je to především Jean Nouvel, z Italů vyniká Renzo Piano.