Architektura nové jednoduchosti vznikla jako reakce na "barokně” bohatý moderní pluralismus a extravagance dekonstruktivismu. Je to nejvyhrocenější tendence neomoderní architektury, je nejen protestem proti hýřivosti komerční výstavby, ale staví na vlastních pozitivních hodnotách. Na účinku elementárních, obvykle krabicových tvarů, na působivosti nečleněných ploch a jejich textury, na sjednocení a přehlednosti vnitřních prostor, jejichž prázdno je zabydleno jen subtilními detaily a světlem. Složité propracování stěn, barevnost a materiály, přesnost řemeslnické práce a detailů, ostré hrany a kolize různorodých ploch jsou charakteristické znaky tohoto minimalistického přístupu.
Při tom je paradoxní, že její počátky nacházíme u architektů švýcarských, kde se nikdy neprojevily excesy postmoderny ani radikální dekonstruktivismus. Mladá generace architektů došla k maximální redukci hmot a opticky sjednocené fasádě, při čemž používají převážně laciných materiálů. Ale ani ne tak, aby ušetřili, ale spíše, aby provokovali. Novým nezvyklým použitím pak tyto banální materiály dosahují překvapivě vysoké estetické kvality.