Od poloviny 80. let se nemalá část tvorby začala vracet k některým podstatným principům moderní architektury. Nejde přitom o napodobování ani o citace, ale spíš o rozvíjení jejích potencionálních možností. I když se hovoří o neomoderní architektuře, diferenční nebo druhé moderně, její vazby ke klasické moderně jsou zcela uvolněné. Oproti postmoderní architektuře neužívá narážek na historické slohy. Tento směr využívá kreativně všeho, co moderna dosud přinesla - prvky high-tech, dekonstruktivismus, klasickou modernu předválečnou i z 50. let a půjčuje si i z postmoderny. K tomu se přiřazují i módní prvky naší doby - segmentové hmoty s ostrými hroty, velké skleněné plochy, apod. Tyto charakteristiky umožňují architektům reagovat na kvality prostředí, takže se většinou jedná o tvorbu kontextuální , na rozdíl od např. high-tech architektury, která vychází sama ze sebe.
Forma již nesleduje funkci, jak tomu bylo ve funkcionalismu, je univerzálnější, schopná obsáhnout více rolí a procesů. V podstatě jde o vyšší vývojový stupeň moderní architektury, podmíněný pokrokem informatiky, technologií, mediální komunikace, ale také zvyšujícími se ohledy na kulturní kontext a nároky ekologie.