Počátky tohoto směru lze spojit s konferencí a výstavou pěti newyorkských architektů v muzeu Moderního umění v roce 1969. V roce 1972 pak vyšla publikace jejich prací pod názvem „Five architects“. Byli jimi Peter Eisenman, Michael Graves, Charles Gwathmey, John Hejduk a Richard Meier. V této souvislosti se také mluví o tzv. Newyorkské škole.
Tito architekti vědomě navazují na klasickou modernu 20. let a převádějí její formy do americké stavební techniky - ocelový skelet a prkenné šalování. Ale nejvíce jsou inspirováni ranými stavbami Le Corbusierovými - prostory spojované horizontálně i vertikálně pomocí dvoupatrových otevření, stěny ve fasádě prolomené hlubokými výřezy, velké zasklené plochy, volná schodiště, kombinace kubusů a válců, volně stojící podpory.
V době výstavy měla skupina ještě jednotný charakter, později se jednotliví tvůrci přiklonili k různým směrům. Graves se přiblížil více historizující postmoderně a Eisenman předjímá dekonstruktivismus. Původním myšlenkám zůstává věrný Richard Meier, který dále rozvíjí Le Corbusierova 20. léta. Tento návrat k pramenům moderny byl také reakcí na bezduchý mezinárodní sloh.
Moderna je dnes vitální a omlazená, i když odlišná od moderny klasické. V 90. letech se objevil nový směr, který je možno nazvat moderní pluralismus - jde o jakousi syntézu rozličných moderních prvků, využívající také objevy dekonstruktivistů ale i ohlasy 50. let. Jako reakce na překypující divokost dekonstruktivismu vzniká tzv. nová jednoduchost. Kromě těchto víceméně avantgardních směrů běží dále umírněná moderna, jak ji praktikují tisíce architektů na celém světě. Ta se úspěšně vyrovnává s problémy historického prostředí a realisticky reaguje na přání i finanční možnosti stavebníků. Nejrozšířenější je v Evropě, kde tvoří základ architektonické tvorby.