Při pohledu na současné tendence světové architektury nás překvapí jejich různorodost. V současné době máme celou sérii protichůdných směrů, které existují nejen časově paralelně, ale i místně i v díle jednoho a téhož architekta. Je proto těžké tento vývoj přehledně znázornit. Pro pochopení postmoderny a ostatních navazujících směrů se musíme vrátit do doby po druhé světové válce. V tomto období jsou realizovány velké administrativní budovy s uniformními a prosklenými stěnami, jak o nich snil již ve 20. letech Mies van der Rohe. Především se ale dostavil komerční úspěch této architektury, bylo možné ji přizpůsobit jakémukoliv programu a racionálně ji v krátké době smontovat. Teprve když masy holých, těžko od sebe rozeznatelných a závěsovými stěnami potažených hranolů zaplavily americká i evropská města, ozvaly se protesty. Tato víceméně komerčně pojatá architektura si vysloužila název „International style“ právě proto, že byla všude podobná, jednotvárná a odosobněná. Ve východní Evropě nikdy nedošlo k podobnému přesycení a tudíž ani k opravdové reakci. Naopak lze říci, že zde internacionální styl přežil dodnes.
Postmoderní architektura vznikla v USA na počátku 60. let a jejími protagonisty byli Robert Venturi, Philip Johnson, či Charles Moore. V Evropě se postmoderní architektura prosadila až v 1. polovině 70. let. Největší vliv mělo rané dílo Roberta Venturiho, který se odklonil od klasické moderny nejprve jako teoretik ve své knize. Mimo jiné mu šlo o tzv. čistotu konstrukce, jedno z kréd moderní architektury.
Představitelé postmoderní architektury odmítali citově neutrální abstraktní funkcionalismus s jeho byty chápanými jako stroje k bydlení. Usilovali o tvarovou pestrost a barevnost (používají postupy pop-artu), rehabilitovali ornament, projevují cit pro monumentalitu i intimitu místa (genius loci). Z počátku 60. let pocházejí Venturiho realizace, které lze považovat také za počátky postmoderny. Charles Jencks se snažil ve své knize Current architecture o zařazení mezitím vzniklých objektů do srozumitelného systému a dělil je do dvou skupin - ty, které odpovídají Venturiho ideálům označuje za postmoderní, ostatní, blížící se spíše ideálům klasické moderny nazval pozdně moderní.
Pro postmoderní architekturu je dále příznačné úsilí obnovit architektonickou figuru, kterou abstraktní moderna odmítala. architektonická figura se projevuje v archetypech jako věž, rotunda, kupole, průčelí, oblouk, brána, ulice, náměstí. Její představitelé vědomě čerpají z předchozích uměleckých stylů i jejich místních variant. Pestrosti výběru a vzájemným kombinacím různorodých prvků se meze nekladou. V tomto smyslu se postmoderní historismus označuje za radikální eklekticismus. Oblíbenými motivy historizující postmoderní architektury je uplatnění osové symetrie, vytváření zdobnějšího průčelí oproti jiným stranám stavby, uplatnění antikizujícího sloupu a segmentového okna. Zvýšený zájem postmoderní architektury se soustředil na prostorovou strukturu tradičních měst, na jejich individuální hodnoty a archetypické elementy - ulici, náměstí, městský blok.
Hlavními formálními rysy postmoderny se tedy stalo znovuobjevení:
Problém architektonické postmoderny spočívá především ve vymezení architektonické moderny 20. století. Moderní architektura se nedá v žádném případě omezit pouze na abstraktní pojem. I v architektuře se totiž setkáváme od počátku 20. století se stylovým pluralismem, který trvá do současnosti. Od postmoderny jako architektonického způsobu je třeba odlišit jiné formy současné architektury, která se pohybuje mezi neoracionalismem a pozdním modernismem. Rovněž mimo postmodernu musíme chápat také dekonstruktivismus. Směrem do budoucnosti orientovaná větev postmoderny se neobejde bez četných vztahů k minulosti, snaží se používat tvarosloví i techniky soudobé, ale odlišné od klasické moderny. Tato „perspektivní“ postmoderna tedy není vysloveně historizující ani není přímým pokračováním moderny klasické.